Chtěl jsem svou prvotinu vydat ještě jako padesátník. Nevyšlo to o pár týdnů, říká novinář Jan Bartáček (307)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jana Bartáčka znám od listopadu 1989. Mimochodem, se Zdeňkem Pokorným je spoluautorem vůbec prvního článku o událostech 17. listopadu na Národní třídě, který vyšel v tehdejších oficiálních novinách. Bylo to 18. listopadu v Lidové demokracii, a článek končil větou, že proti studentům tvrdě zasáhly pohotovostní složky. Z dnešního pohledu nevinná věta, tehdy senzace. A zbytek je historie, jak se říká.

S Honzou jsme o víc než dvacet let později bydleli ve stejném činžáku v centru Prahy a do roku 2019 jsme asi pět let seděli ve stejném newsroomu v Economii v Karlíně. Co všechno v žurnalistice prožil a jak ji sledoval, jsme v podcastu samozřejmě probrali. A jakkoli jsem si myslel, že se celkem dobře známe, i pro mě byla spousta věcí překvapením. Poslouchejte!

Letos mu bylo šedesát a pár týdnů poté mu vyšla první knížka. Jmenuje se Celková záležitost, název má vymyšlený čtyřicet let, autorem ilustrací je jeho táta a Honza chtěl vydání své prvotiny stihnout ještě jako devětapadesátiletý autor. Nevyšlo to o pár hodin. Tak dobře, bylo to několik týdnů, ale i tak to bylo o fous. Já jsem knížku křtil a jsem její kmotr, takže všechno, co o ní v podcastu říkám, berte jako názor zaujatého člověka. Je skvělá a zábavná.

O tom všem mluvíme. A taky o tom, proč jsme oba milovali verneovky a ne mayovky. Kometa, která urve kus Země a putuje s ním vesmírem, mi jako dítěti přišla naprosto v pořádku, ale že se Vinnetou a Old Shatterhand stanou pokrevními bratry v paprscích zapadajícího slunce, jsem nevěřil ani vteřinu. A to jsem byl jako dítě celkem důvěřivý.

Mluvili jsme i tom, kterého spisovatele by si Honza vybral, kdyby ho měl někdo napsat jako literární postavu (je to Franz Kafka, a Honza počítá s tím, že by díky tomu vyšel i v překladech). A o tom, že jeho máma vyletěla po únoru 1948 z práv a pak mu jako laborantka ukazovala pod mikroskopem, jak vypadá neviditelný svět. Třeba tubera. Doktorát dostala až po šedesátce po roce 1989. V Bartáčkově rodině prostě s ničím nechvátají.

Honza žije celý život v Petrské čtvrti, kterou přejdete za osm minut, a stěhoval se v ní čtyřikrát: vždycky o pár set metrů a vždycky do vyššího patra, aby viděl na kostely. Je estet, nesnáší brutalismus a miluje funkcionalismus. Žijeme